O projektu
Objekt původního kina (kino pohraniční stráže) byl postaven v letech 1958–1959 v rámci akce Z v západní části náměstí Svobody. Jednalo se o první větší stavební dílo místních obyvatel čerstvě osidlujících Planou po odsunu původní německé populace uskutečněném v roce 1946. Způsob lidové výstavby je čitelný ve výrazu budovy směrem do náměstí, ve stavebně technickém provedení, i v umístění na pozemku. Nepodsklepený jednopodlažní objekt nahradil dva původní městské domy. Hmotou nekoresponduje s výškovou hladinou okolních staveb a nepřijímá ani historickou parcelaci.
Budova, nacházející se v městské památkové zóně města, prošla několika částečnými opravami zaměřenými především na úpravu čelní fasády, poslední se realizovala v roce 2009. V průběhu těchto úprav byly mj. odstraněny původní výtvarné motivy mezi okny do náměstí. Prostorový plán budovy již
delší dobu nereflektoval soudobé požadavky současných kinosálů a svým strnulým řešením bránil i jinému účelu užívání. Stáří a provozní neohebnost představovaly významnou příčinu úpadku návštěvnosti zařízení i kulturního života ve městě.
Upravená budova má potenciál stát se iniciační stavbou západní částí náměstí Svobody, v důsledku čehož by i právě ony, dříve významné a dnes upadající objekty zámku, mincovny a hotelu U Medvěda, nabraly nový dech. Nové dispoziční řešení reaguje na aktuální požadavky města - nahlíží na objekt jako
na soustavu samostatných, na sobě nezávislých, avšak propojitelných provozů a zároveň se snaží zachovat výraznou osovost charakterizující celou budovu. Původní kinosál pojímající fixní elevaci nahradil navzájem slučitelný velký a malý sál s podlahou v jedné výškové úrovni. Původní zahrada při zadní části
domu je nově řešena jako veřejný dvůr přiléhající k hlavnímu sálu obohacující veřejný prostor města. Na vstupní prostory upravené v bezbariérovém standardu navazuje foyer, v jehož prostorách se vedle všech nutných servisních místností nachází i provozovna kavárny. S kavárnou přímo sousedí menší sál, tzv. black box s kapacitou min. 30 míst k sezení. Jednotka je provozuschopná bez ohledu na dění v okolních prostorách. Může nabídnout i propojení s kavárnou nebo hlavním sálem. Velikostí, technologiemi i provozní vazbou na servisní křídlo skladů a šaten pro účinkující se velký sál stává centrem kulturních možností. Je vybavený elevovatelnou podlahou, technickým balkonem s live postem pro zvukaře i osvětlovače a s vymezeným prostorem pro promítací techniku.
Hlavní bezbariérový vstup se orientuje do náměstí Svobody. Místnosti za severní fasádou interagují s veřejným prostorem náměstí, stávají se „výkladní skříní“ programové náplně objektu, čemuž je podřízena jejich náplň – prodejna lístků a salonek kavárny. Jižní „záda“ budovy jsou cloněna předstupující
sousední budovou cukrárny. Výškový rozdíl sálu a terénu je řešen terasou a širokým vyrovnávacím schodištěm, jež vytváří pomyslný amfiteátr.
Přestože fasáda usiluje o předání výpovědi o vlastní náplni – významné lokální kulturní zařízení – úprava vnější schránky je střídmě volená – mírné snížení okenních parapetů, navrácení meziokenních reliéfů, rekonstrukce reliéfu jezdkyně na koni v čele štítu, volba lehkých odstínů světle šedé, mírně
kontrastní zpracování vstupního portálu a soklu budovy kamenným obkladem, obnovení zapuštěného vstupu do objektu. Rámy oken i dveří, klempířské prvky a jiné detaily jsou v antracitovém probarvení. Zadní fasády ke svému okolí promlouvají nenápadně. Nejvýraznější je vysoký řád tvořený třemi novými
otvory (francouzská okna) do hlavního sálu skrze západní fasádu umožňující propojení interiéru s exteriérem či případné denní osvětlení sálu. Otvory jižní fasády servisního křídla jsou eliminovány na nejnutnější a okna v patře jsou proporčně upravena tak, aby odpovídala charakteru celého objektu.
Veškerá profilace říms na fasádě zůstala zachována jak v rozměrech, tak v materiálu. U jižní, východní a západní fasády proběhlo zateplení. U ostatních ploch to bylo vyloučeno z důvodu historické hodnoty, výrazného členění roviny fasády, nebo s ohledem na nedostupnost vnější strany fasády. Jako jemný akcent se v rovině fasády projevuje kamenné opláštění vstupního portálu a soklu na severní straně objektu. V případě dochovaných sgrafitových motivů došlo k šetrnému restaurování. Venkovní prostranství jsou řešena ve stejném materiálovém provedení jako příjezdová komunikace – dlažbou v půlkruhovém kladení tzv. kočičích hlav.
Na specifika dobové realizace objektu a na původní náplň budovy odkazují některé detaily řešení. Na severní fasádě je prostřednictvím Mgr.A. Libora Kalába obnovena meziokenní sgrafitová výzdoba. Její hlavní myšlenkou se nově stávají neurony. Neurony koordinují funkci celého těla. Mohou společně tvořit větší funkční celky, kterým říkáme jádro. S nadsázkou lze obdobně nahlížet na nové KINONEKINO – jako na jakýsi středobod, kde se navazují vazby, spojení a uskutečňuje se setkání všech jednotek obce. Spojuje
se zde svět umění, kultury a společenského života. Vznikají tak nové kvalitativní vazby a obohacují tak intelektuální potenciál celého města. Díky tomu, že zde bude divadlo, kino, výstavy, přednášky, se vytvoří nekonečné množství spojení, a to nejenom kulturní, ale především lidské a myšlenkové.
Další detail zrcadlící původní funkci budovy lze objevit na stěnách baru a šaten pro návštěvníky. Ty pokrývá tapeta zobrazující sken 400 m dlouhého filmového pásku týdeníku, jenž se v kině kdysi promítal. Jen opodál, na stěnách foyer, se propisují fragmenty původních peesáckých reliéfů. Oproti zachování
originálních výjevů bylo přistoupeno k jejích abstrahování opět rukou Mgr.A. Libora Kalába. Důvodem byla nízká výtvarná kvalita a tendenční dobová tématika.
Skleněná plastika zavěšená na stěně knihovny salónku je vytvořena sbírkou starých a původních světel kina.
Odkaz na specifika dobové realizace budovy, tzv. stavbu Z, v rámci níž ruku k dílu přiložili místní obyvatelé, připomíná motiv na bráně oplocení, na níž je prostřednictvím perforace plechu přenesena fotka ze stavby kina z rou 1958.
This object of the original Border Guards’ Cinema was built in the years 1958-1959 under the so-called Initiative Z. It was the first major construction work of the local population newly inhabiting the town Planá after the expulsion of the original German population in 1946. Folk construction is legible in the expression of the building towards the square, in the construction design, as well as in the location on the site. This basement-less single-storey object replaced two original town houses. Its volume does not correspond to the height level of the surrounding buildings nor does it accept the historical land distribution. The building is located in the urban historical monument zone. It underwent several partial repairs focused primarily on the treatment of the front facade, the last one being realized in 2009.
The current renovation of the building targeted to rebuild the cinema into a multifunctional space. The adjustment of the outer shell of the building is moderate. It includes a slight decrease in height of the window sills, the restoration of reliefs between windows and a horse rider's relief at the gable, the selection of light grey shades, the slightly contrasting treatment of the entrance portal and the base of the building with stone facing; and restores the recessed entrance to the building.
The main wheelchair entrance is oriented towards Freedom Square. The rooms behind this northern facade interact with the public space of the square; they become a “window case” of the building’s program, to which their content – a ticket box and a café – is submitted. The southern back of the building is shielded by the projecting neighbouring bakery. The side and rear facades behave modestly to its surroundings. The most striking is the giant order consisting of three new openings (French windows) into the main hall through the western façade, allowing the interior to be linked with the exterior or eventual daylight lighting of the hall. The southern, eastern and western facades have been insulated.
The new layout sees the object as a set of separate, independent operations, while maintaining the strong axial character of the entire building. The entrance space continues into the foyer that containts the necessary service facilities and the café. A small hall called the Black Box with a capacity of 30 seats follows the café. This unit is operable, regardless of what is happening in the surrounding areas. The main Great Hall becomes a centre of cultural opportunities. It is provided with a technical balcony (a cabin) with equipment for sound engineers and illuminators and an area for projection technology.
